Přišla velkorysá nabídka z Galerie hlavního města Prahy od Heleny Musilové. Dávno odepsaný projekt GAČR dospěl k výstavě. Naplnili jsme Městskou knihovnu a pokusili se v ní rozehrát alternativní příběh (převážně) meziválečné moderny v Československu. Ukázat to, o čem jsme se dřív tolikrát bavili. Jen to už vše dávno vychladlo, zvadlo. A naráz přišel ten stimul, znovu se k tomu vrátit, celé to nějak smysluplně uchopit a přetavit ve velkou výstavu. Odbornou, ale současně přístupnou. Byla to krásná výzva a moc hezká spolupráce. S Helenou, s milými lidmi z GHMP, s Janem Havlem, s architektem Richardem Loskotem a s Rozárkou Jirákovou, znovu s překladatelem Stephanem von Pohlem. Vyždímali jsme ze sebe co se dalo. Snažili jsme se na první pohled banální, ale ve skutečnosti dost složité, nejasné a teoretické téma zpracovat do nějaké přijatelné, smysluplné zkratky. Stál jsem v křeči před kamerou ČT a snažil se popsat výstavu v jedné větě. No, moc mi to nešlo.

Udělali jsme výstavu. Jako mnohokrát před tím jsme do ní šli naplno, s totálním nasazením, s výzkumem a s knihou v zádech. Ale tentokrát se stalo něco zvláštního. Neskončilo to vernisáží, nebo jednou komentovanou prohlídkou. Nechcípl pes. Lidi se ozývali, chodili, a o výstavě referovala i média. Kniha, která čtyři roky ležela na NPÚ se vyprodala. Proč to nešlo v roce 2020, kdy jsme se o to tak snažili? A jak by asi takový projekt fungoval jinde mimo Prahu? Nevím. Vše má asi svůj čas. A plno věcí asi vůbec neumíme. Nejen popsat působivě průřezovou výstavu o 300 dílech jednou větou. Bylo to šťastné spojení, dobrá zkušenost a zůstávají hezké vzpomínky. Jsem moc rád, že jsme tu možnost dostali a děkuji všem, kteří to umožnili. (IH)